El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Středa, 17-09.2014., 10. den: Azofra - Granón, 23 km
Ač v tomto albergu měla každá dvojice samostatnou kabinku, z nevysvětlitelného důvodu se mi nespalo dobře. Eva na tom asi byla stejně. Odcházeli jsme tentokrát nezvykle brzy, už v 6:15. Zkraje jsme šli samozřejmě s čelní lampou ale nesvítili jsme si na cestu dlouho, oči si dost rychle zvyknou na tmu. Šli jsme ve svižném tempu až do Santo Domingo de la Calzada. Tam jsme narazili na Violu, která se stůj co stůj chtěla podívat na kohouta a slepici v kostele. Mají je tam kvůli jedné legendě, která je natolik stupidní, že mě ani nenapadne dokonce platit za to, abych je viděl. Eva ale určitou dobu váhala, postávala (a čas běžel), přičemž nebylo ani jasné, kde se to vstupné vlastně platí a jestli se tam pak dostaneme samostatně nebo jen ve skupině s průvodcem. Přemluvit se mi ji podařilo teprve, když uviděla, že tam na ty lístky už stojí pěkná fronta. Tehdy uznala, že bude moudřejší, když si raději sedneme někam na kávu. Bylo už po desáté hodině, měli jsme našlapáno přes 15 km a ještě jsme nesnídali. Jak jsme se domluvili, tak jsme taky učinili. A sousoší kouhouta se slepicí, i Svatého Jakuba stojícího ve výklenku jiného kostela jsme si jen vyfotili.
Po poledni bylo vysloveně horko, my se ale přesto dobelhali do Granónu jako pátí. Tentokrát jsme byli ubytováni v prvním patře. Vloni v podkroví to bylo romantičtější. Tenké žíněnky byly ale stejné. Kupodivu se mi na ní tentokrát spalo nesrovnatelně lépe. Možná to ale bylo proto, že v mé bezprostřední blízkosti nikdo nechrápal. Poté, co jsme se osprchovali a převlékli, Eva začala panikařit, že ztratila peněženku. Po několika minutách zoufalého hledání ji samožejmě našla. Museli jsme si ale pro uklidnění jsme zajít do baru na koňak a na pivo. Teprve potom se nám dobrá nálada zase vrátila. Zatímco nám o několik ulic dále, na oploceném, prázdném pozemku, schly neše vyprané šaty, udělali jsme si v parčíku nedaleko kostela pohodlí a konečně se z vlastních zásobnaobědvali. Večerní mše, které jsme se pak v tom kostele zúčastnili, se nikterak nelišila od loňské. Na jejím konci si kněz předvolal poutníky k sobě a na další šťastnou cestu do Santiaga nám všem dal požehnání. Bohužel večeře byla více než podprůměrná, rozvařené brambory čvachtající ve vodě, ve které byly vařeny, jako příloha nějaká zelenina a k tomu velmi nekvalitní víno. Takový závěr dne byl pro nás nemilým zklamáním.